Malá každodenní dilemata

Čas plyne jako splašený a tak už mě čeká poslední týden v práci. (Konečně :) Poslední dobou to začínalo býti dosti náročné – do práce, v práci, z práce, uvařit, uklidit, s někým se sejít, něco zařídit – občas se holt něco nestihlo…a svět se prozatím nezbořil ; )).

Jen ta cesta do práce / z práce je občas náročná, zvětšující se bříško, venkovní teploty, přeplněná MHD, nateklé nohy… a spousta lidí ještě se zalepenýma spícíma očima. Nastupuji do autobusu a v tom se zvedá stařenka a pouští mě sednout… cítím se trošku provinile…taková stará paní a má kvůli mně stát? (a co vy mladí?? Chce se mi křičet, ale neudělám to…) bleskově stařence poděkuji a sednu si… nemám totiž ráda, když někoho sama pouštím a ten odmítá… přesto to ve mně někdy hlodá ještě hodně dlouho… nejčastěji mě totiž pouštějí sednout ženy a některé ve velmi pokročilém věku.. zbytek se zdá být imunní anebo nikdy nebyl těhotný a nedovede si to představit, co vše těhotenství obnáší (já vlastně donedávna taky ne… takže jim to nemůžu mít za zlé..).

Uvařit drobkovi přesnídávku nebo jít na mši a nebo stihnout oboje? Ano je to ten drobek… ač nevím jestli je to holčička nebo chlapeček je to ten drobek poněvadž s miminkem se mi nějak nepodařilo se ztotožnit… navíc kdo nás zná ví, že oproti mě a manželovi je skoro každý drobek :-D (až na pár výjimek).

Už se těším až se drobek narodí a zároveň se i trošku bojím, jestli všechno zvládneme - jaký bude porod, jestli zvládneme kojení, látkové pleny, ... je toho tolik..

Navíc, když se někdy v centru rozhlédnu, kolik je všude kolem mě lidí. A každý jeden člověk byl kdysi dítě a narodil se svým rodičům... je to taková záplava zázraků.. tolik maminek to zvládlo...

Pane díky za každého člověka, za lidi, které nám posíláš do cesty i ty které jsi nám do cesty poslal už dříve, díky Ti za přátelství a zázraky, které konáš každý den!