Doma není nikdo prorokem; Ježíš v Nazaretě (Mk 6,1-6)

Křesťanství spojuje nerozlučně lásku k Bohu s láskou k bližnímu. Jsou neoddělitelné. Je to přikázání lehké nebo těžké? Kdosi skepticky povzdechl: „Bylo by to lehké, kdyby ten bližní nebyl tak blízko a kdybych se s ním nesetkával den co den.“ Ještě žertovněji tovyslovil Chesterton: „Evangelium nám nařizuje, že máme milovat bližní a nepřátele, pravděpodobně je to proto, že jde o stejné lidi. „Poznal jsem jednoho literáta, který napsal ohnivou báseň na obhajobu černých lidí, s nimiž se v Americe nejednalo jako s rovnými, ale přitom se choval odporně šovinisticky k lidem druhé národnosti, se kterými žil v jednom městě. Francouzské přísloví říká, že se všechny ctnosti snadno pěstují na dálku, ale obtížně se uskutečňují zblízka.

Pravá křesťanská láska se umí přenést přes antipatie osobní, rasové, stavovské, národní. Všichni se ale nevědomky často dopouštíme jedné chyby: dostatečně neoceníme dobré vlastnosti člověka, s nímž se denně stýkáme. Oceníme ho až umře, až poznáme, koho jsme ztratili. Jiné francouzské příslovípraví, že žádný generál není hrdinou pro toho, kdo mu čistí šaty a boty. Proto je poučné rozjímat o Ježíšově návratu do Nazareta poté, když se stal proslulým v celé Palestině a kdy nad ním Nazaretští kroutili hlavou: „Copak to není ten tesař?“

Kdo byl dlouho v cizině, vrací se domů obyčejně se smíšenými pocity a zažije zvláštní překvapení. Lze to dobře vysvětlit psychologicky: jeho vzpomínky na mládí zůstávají velmi živé, ale zastavily se v čase, sahají jen do okamžiku, kdy odešel. Ovšem mezitím šel života dál, mnoho se změnilo. Když se takový člověk vrací, obraz domova ze vzpomínek a skutečnost si neodpovídají. Ale i on sám se změnil. Je jiný. Chce navázat kontakty, které měl předtím, ale zjišťuje, že slova už nemají stejný význam. Ježíšův návrat do Nazareta jistě nemůžeme vidět jen
ve světle těchto zkušeností z denního života, ale přesto nám poslouží k pochopení konfliktu, jež v Nazaretě vznikl. Jeho nepřítomnost doma byla sice krátká, ale během ní jeho význam (zjevuje Otce a jeho spásu) závratně vzrostl. Jeho krajané to ovšem nemohli pochopit – silou setrvačnosti ho považovali za chlapce, který pomáhal doma při práci.
Dodnes každý, kdo duchovně roste, se odpoutává od prostředí, z něhož vyšel. Je to zákonitost dynamiky růstu a života. Proto platí staré přísloví: Nikdo není doma prorokem.
Jenže lidské srdce je hlubina, na dno se nikdy nedohlédne. Denně se dopouštíme stejné chyby jako Nazaretští vůči Ježíšovi: uvěříme, že známe, že jsme naprosto prohlédli ty, s nimiž se denně stýkáme. Tím si vlastně uzavíráme cestu k jejich poznání, přestávají nás zajímat, jejich slova považujeme za banální, nebereme je vážně. Člověk, který přestal být předmětem objevů a obdivů, ztrácí hodnotu. Není to často jeho vina, ale toho, kdo s ním žije. Musíme na to dát velký pozor v rodině, v práci i mezi přáteli.

(z knihy Slyšet Boha v ranním vánku; Tomáš Špidlík)